Prehistorie postpravdy na Západě i na Východě

V roce 2014 vyhodili ruského historika Andreje Zubova z jeho moskevského profesorského místa za výrok, v němž Putinovu anexi Krymu přirovnává k Hitlerově anexi Sudet. O dva roky později promlouvá Zubov k početnému publiku v českém postindustriálním městě, Ostravě, o úkolu historiků: „My dolžni govoriť pravdu,“ říká. Měli bychom říkat pravdu. Toto prohlášení — tím víc, že ho Zubov pronesl svým barytonem — znělo kuriózně, až staromódně. Zvláště pak slovanský výraz pravda, na nějž odkazuje bez jakékoli výhrady a bližšího určení, naznačuje doby dávno minulé. Kdo ještě dnes věří v pravdu?

Konečná fáze „konce historie“ přinesla také konec víry v realitu. Svět za studené války byl světem válčících ideologií, v jednadvacátém století používají jak američtí kapitalisté, tak postsovětští oligarchové stejné specialisty na public relations, kteří uspokojují poptávku gangsterů s politickými ambicemi. Rozpoznávat pravdu od lži už je passé, píše Peter Pomerantsev o Rusku první dekády jednadvacátého století ve své knize Nothing is True and Everything is Possible. V tomto světě plném osvícených postmoderních lidí „je všechno PR“.

Televizní reality show způsobily, že zastaral zvyk klást jasně stanovenou hranici mezi realitu a fikci. Omezovat se na pravdu se dnes považuje za překonané: „post‑truth“ bylo vyhlášeno slovem roku. Ve Washingtonu obhajuje Bílý dům bez uzardění svá alternativní fakta. Nejdřív tím americké novináře zaskočil — byli zvyklí ověřovat každou informaci zvlášť, nebyli připraveni na nestoudné odpoutání se od empiricky ověřitelné reality. The New Yorker zachytil hloubku jejich zoufalství, když vydal satiru o zaměstnanci pověřeném ověřováním faktů, který zkolaboval po republikánské debatě. Musel být hospitalizován a zjevně ho od té doby nikdo nenahradil.

Dlouhotrvající ruská tradice si v jakékoli krizové situaci klade dvě věčné otázky. První je: Kto vinovat? Koho obvinit? Může postmoderní kritika ontologické stability pravdy za bezděčné vytvoření podmínek, v nichž se daří „post‑truth“, hojně využívané režimy oligarchů na obou stranách Atlantiku? Je to vina francouzské literární teorie a jejího „narcistického tmářství“, jak píše Tony Judt? „Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář,“ tvrdil Michel Foucault. „Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstával stejný.“ Nebylo od začátku podezřelé, že literární teoretikové jako Paul de Man a Hans Robert Jauss — z nichž oba měli jasný zájem na tom, aby se jejich mladické nerozvážnosti z dob druhé světové války nepletly do cesty jejich poválečné image rozvážných badatelů — s takovým zaujetím pracovali na filozofii nestálosti já, neexistence stálého subjektu, neměnného významu a pevné pravdy? Nese Jacques Derrida svůj díl zodpovědnosti za Vladimira Putina?

Druhou věčnou otázkou je: Što dělať? Co dělat? Existuje nějaký protilék na postmodernitu? Pokud ano, kde ho máme hledat?

Postmodernismus má svou historii. Nezjevil se jen tak, vychází z modernity, kterou historikové v Evropě počítají od francouzského osvícenství v osmnáctém století. Nejprve byl Bůh jen odsunut na vedlejší kolej, stal se pouhým podružným partnerem lidského rozumu, který začal hrát hlavní roli. „Sapere aude!“ Měj odvahu používat vlastní rozum! je proto mottem osvícenství a známý výrok Immanuela Kanta. Později (přesněji řečeno v osmdesátých letech devatenáctého století) Boha úplně odpravili dva myslitelé: Dostojevskij spekulativně a Nietzsche definitivně. Tím se úkol filozofie — vyplňovat pozici zesláblého, téměř neexistujícího Boha — ještě ztížil. Bůh plnil epistemologickou, ontologickou i etickou roli, jeho smrt za sebou zanechala obrovský prázdný prostor. Většinu moderní filozofie můžeme chápat jako pokus o nahrazení Boha, o hledání cesty k absolutní pravdě v jeho nepřítomnosti.

Hledání cesty k pravdě bylo hledáním mostu: od subjektu k objektu, od vnitřního k vnějšímu, od vědomí ke světu, myšlenky k Bytí. Epistemologie (studium vědění, nebo možnosti vědění) začala dominovat oblasti filozofického zkoumání. Více než co jiného jsme potřebovali mít jasno v epistemologii, jistotu, že můžeme poznat svět. Jinak jsme se odsoudili k odcizení. Hannah Arendtová popsala „melancholii moderní filozofie“ spočívající v nepřítomnosti něčeho nebo někoho, kdo by mohl zaručit soulad mezi myšlenkou a Bytím. Z roztříštění klasické shody mezi vědomím a světem vinila Kanta (svého oblíbence), který nás tímto zanechal ve světě zcela bez opory. Hegelova filozofie byla pak odpovědí Kantovi, byl to pokus obnovit tuto zničenou jednotu. Polský filozof Leszek Kołakowski a maďarská filozofka Ágnes Hellerová popisují příběh, který Hegel vypráví ve Fenomenologii ducha, jako Bildungsroman vědomí: pohybujeme se v něm dialekticky historií směrem k telos, který nám slibuje konečné sladění: mezi subjektem a objektem, vědomím a světem, myšlenkou a Bytím. Přesto si nikdo nemůže být jist, píše Arendtová, jestli Hegelův pokus „o znovusložení světa rozbitého na kousky“ nám odkázal „sídlo, nebo vězení pro realitu“.

Existoval však ještě jeden aspekt tohoto problému: v evropské moderní společnosti bylo nejen těžké dobrat se pravdy, ale ta byla navíc čím dál méně chráněna před politikou. Arendtová vysvětluje, že toto neplatí pro všechny druhy pravdy, ale zejména pro faktickou pravdu. Tu oddělovala od „filozofické pravdy“, kterou můžeme chápat jako pravdu, k níž dojdeme a priori, pomocí našeho rozumu, pravdu nezávislou na vjemech, například 2 + 2 = 4, nebo Kantův kategorický imperativ, že lidi bychom neměli používat jako prostředek k dosažení cíle, ale vždy jako cíl sám. Před politikou je však zcela nechráněná faktická pravda — a posteriori, empirická pravda, ta, která je závislá na vjemech a zkušenostech. Faktická pravda s sebou totiž vždy nese slabinu své původní podmíněnosti. Dva plus dva se vždycky nutně musí rovnat čtyřem, ale nebylo nutné, aby Německo napadlo Belgii v roce 1914. Události se také mohly odvíjet odlišně. Německá invaze Belgie je fakt a posteriori. (Pro Kołakowského byla přesně tato původní, nekonečná podmíněnost empirické reality tím, co lidé nemohou unést na své existenci — není žádný vyšší imperativ, který by způsoboval, že se věci dějí tak, jak se dějí.)

Zatímco politika vždy znamenala hrozbu pro faktickou pravdu — vysvětluje Arendtová —, premoderní „tradiční lež“ je chabým odvarem „moderní politické lži“. Tradiční lež měla dva charakteristické znaky: zaprvé, „nikdy nebyla míněna tak, aby oklamala doslova každého; byla namířena reality. „Moderní politické lži,“ píše Arendtová, „[jsou] natolik rozsáhlé, že vyžadují naprosté přeuspořádání celé faktické struktury (tedy jakoby vytvoření zcela jiné skutečnosti, do níž je bude možno všít bez viditelných švů, prasklin či štěrbin).“ V této nové realitě žádné trhliny nelze zpozorovat. I takto se dá dívat na totalitní ideologie dvacátého století — jako na dokonalé rekonstrukce reality. Nabízely velký příběh, sice možná lživý, ale přesto takový, který obsahuje svou vlastní zápletku a rozuzlení. Nabízely transcendentní klíč k odemčení naší historie a životů, z nichž vytvářely dokonale uhlazený, koherentní celek.

Ideologie, které umožnily fungování totalitních systémů, nevydržely věčně. („Bolševismus,“ píše Yuri Slezkine ve své předlouhé sáze o bolševické elitě, „byl fenoménem jedné generace.“) Když tanky vojsk Varšavské smlouvy vjely do Prahy, byl to začátek konce jednoho z posledních velkých příběhů. Tím skončil pseudoexperiment zvaný „socialismus s lidskou tváří“. Někdy v roce 1968 ztratil marxismus svou převahu. A neexistoval žádný srovnatelný velký příběh, který by ho nahradil. „Za postmoderní [je] pokládána nedůvěřivost vůči metanarativním příběhům,“ napsal francouzský filozof Jean‑François Lyotard o deset let později. Postmoderní filozofie byla z velké části inspirována morální touhou už nikdy nepodlehnout těmto velkým příběhům, těm dokonale uhlazeným rekonstrukcím reality, které napomáhaly totalitním systémům. Pokud bereme modernitu jako pokus o náhradu Boha, postmodernismus začal, když jsme vzdali pokusy o nahrazení Boha a přijali myšlenku, že Bůh ani jeho přijatelná náhrada neexistuje.

Karl Marx se předběhl, když napsal, že „vše, co je pevné, se rozpouští“. V polovině devatenáctého století bylo toto konstatování předčasné. Vše, co je pevné, se rozpustilo až ve dvacátém století. Modernita, vysvětluje polský filozof Zygmunt Bauman, usilovala o nahrazení premoderních jistot něčím ještě trvalejším a pevnějším. Postmoderní doba (kterou Bauman nazývá „tekutou modernitou“) se snaží rozpustit jistoty. Tato druhá vlna modernity se již nesnaží najít pevné základy, ale vítá pomíjivost, kluzkost, nejistotu, tekutost. „Flexibilita,“ píše Bauman „nahradila pevnost jako ideální stav věcí a záležitostí.“ Mezitím Bůh stále zůstává na Své „dlouhodobé dovolené“.

Historik Tony Judt identifikuje přesně to, co je tak lákavé na postmoderní teorii — to, že „trvá nejen na podrývání starých jistot, ale [zpochybňuje] i samotnou možnost jakékoli jistoty“. Nyní vzdáváme hledání onoho mostu spojujícího subjekt a objekt, vnitřní a vnější, myšlenku a Bytí. Opouštíme představu, že existuje celkový řád, který pojí jednotlivé s obecným, pevná struktura, v níž se naše individuální já propojuje se světem. Struktury — jak uvádí francouzský filozof Jacques Derrida — potřebují střed, základní bod, ať už je to Bůh, nebo jeho náhražka, nějaký způsob, jak omezit jinak nekonečnou hru označujících [le signifié Ferdinanda de Saussura — pozn. překl.] a věcí jimi označovaných [le signifiant — pozn. překl.]. „Transcendentní signifikant musí existovat,“ tvrdí Derrida, „aby rozdíl mezi signifikátem a signifikantem byl někde absolutní a neredukovatelný.“ Ale tento střed, tento „transcendentní signifikant“, je přesně to, co chybí, co neexistuje a nemůže existovat. To má jak znejisťující, tak osvobozující důsledky. „Absence transcendentálního označovaného donekonečna rozšiřuje pole a hru značení,“ píše Jacques Derrida.

Hra znamená pro Derridu otevřenost, přijetí plurality. Protože neexistuje žádný střed, žádný Bůh a žádná náhražka Boha, která udržuje struktury na svém místě, slova, významy, pravdy, texty — všechny podrývají samy sebe, vždy obsahují prvky, které jsou mezi sebou v napětí, které se navzájem vyrušují. Význam nikdy neidentifikuje sám sebe, spíše je tekutý a proměnlivý, neúplný a sebepodrývající, jak odlišný, tak odložený, jiný, než byl před chvílí, a stále ještě ne zcela zde. Vztah mezi slovy a věcmi není pevný, slova si se sebou vždy už hrají, a tak nemůže existovat pravda určitelná jednou provždy. Život není uzavřená struktura. Uzavřené struktury neexistují, život je neustálý pohyb.

A to je důležité: pouhá existence „transcendentního označovaného“ pro Derridu vždy už představuje hrozbu totality. Jeho nepřítomnost je prospěšná, dokonce radostná. Je to nepřítomnost, která nezpůsobuje nedostatek významu a pravdy, ale spíše jejich přebytek. Slovo „hra“ pro Derridu neznamená trivializaci našich životů nebo vztahů ke světu. Naopak, „hra“ je přitakáním naší kreativitě, naší svobodě a naší zodpovědnosti. Derridova dekonstrukce — paradigma postmoderní filozofie — nebyla myšlena jako fatalistický nihilismus, ale jako provokativní nadšení. Odmítnutí všech nároků na absolutní pravdu nás mělo ochránit od teroru totality. Dekonstrukce, tvrdí Derrida, vždy představovala „tu nejmenší možnou podmínku nutnou pro identifikaci a boj s nebezpečím totality“.

A přece nás tato tekutost, tato otevřenost nekonečným možnostem může také vykolejit a zanechat ve stavu bez jakékoli opory, který Arendtová nazývá Bodenlosigkeit. Protože pokud neexistuje jasně určitelná pravda, pokud je realita pouze konstrukcí diskursu, složená z označujících, které si spolu stále hrají, existuje vůbec nějaká realita, k níž bychom se měli vztahovat, investovat do ní, záviset na ní, na níž by nám mělo záležet? Bauman tvrdí, že „mnohé autority“ v praxi znamená „žádná autorita“. Rovnají se nekonečné významy a nekonečné pravdy v praxi tomu, že není významu ani pravdy? Po smrti víry v marxismus se středo-a východoevropští myslitelé žijící v komunistickém režimu, ve který už nikdo nevěřil, velmi obávali nihilismu. Báli se toho, co český disident Václav Havel popsal v dopise své ženě Olze jako „nicotu, tuhle moderní tvář ďábla“.

Havel napsal Olze tento dopis v březnu 1981 z vězení. Ocitl se tam poté, co na sebe vzal roli mluvčího Charty 77, petice za lidská práva. Mezi další dva původní mluvčí patřil také uznávaný filozof Jan Patočka, asi o čtvrt století starší než Havel. Patočka a Derrida pocházejí ze stejné filozofické tradice: Hegelova Bildungsromanu vědomí, Husserlovy fenomenologie a Heideggerova existencialismu. Ve třicátých letech Patočka studoval u Husserla spolu s Heideggerem a patřil mezi Husserlovy poslední studenty. V roce 1949 proslovil na Univerzitě Karlově v Praze svou stěžejní sérii přednášek o Hegelově díle Fenomenologie ducha a celý tento text přeložil do češtiny. Stárnoucí český filozof se vždy vyhýbal politice, nebyl ani komunistou, ani disidentem, ale vědcem a myslitelem. Když ho po invazi v roce 1968 vyhodili z univerzity, vedl podzemní semináře v soukromých bytech, kde se svými studenty znovu a znovu četl Heideggerovu knihu Bytí a čas a nahlas překládal její text z němčiny do češtiny, potýkaje se s významem každé jednotlivé věty. Teď se Patočka připojil k Havlovi v zastupování Charty 77. Během několika dní si pro ně přišla Státní bezpečnost. Patočka měl podlomené zdraví a výslechy nepřežil.

Asi o rok a půl později dodala podzemní doručovací služba tehdejšímu editorovi polského samizdatového časopisu Adamu Michnikovi Havlův esej, věnovaný Patočkovi in memoriam. Tento esej nazvaný Moc bezmocných se stal manifestem východoevropské opozice. Antihrdinou Moci bezmocných je obyčejný zelinář, který každé ráno do své výkladní skříně svědomitě vyvěšuje ceduli s nápisem „Proletáři všech zemí spojte se!“. Tento zelinář není nijak zvlášť nadšeným komunistou — v pozdních sedmdesátých letech už jím není nikdo — a všichni, kdo vidí tu ceduli, chápou, že nikdo už dnes neočekává, že se proletáři všech zemí jednou spojí. Ale zelinář, stejně jako všichni ostatní, stále vyvěšuje svou ceduli. Má snad na výběr? Kdyby to nedělal, mohli by ho vyslýchat, zadržovat, pronásledovat. Je možné, že by tím trpěla i jeho rodina. Je možné, že by jeho děti nemohly studovat vysokou školu. Náš zelinář, píše Havel — i když nepoužívá francouzský termín —, žije mauvaise foi. Žije ve špatné víře, v neupřímnosti k sobě samému, jak naznačuje Sartrovo použití tohoto termínu ve smyslu „sebeklam“. Zelinář lže sám sobě, ovšem ne o své víře v komunismus. Ví velmi dobře, že v komunismus dávno nevěří. Ne, on si lže o své vlastní bezmocnosti.

V jakém slova smyslu je tato bezmoc sebeklamem? Havel odpovídá otázkou: Proč by nevyvěšení cedule mělo všechny tyto nepříjemné důsledky? Nakonec, nikdo už přece stejně nevěří ve význam onoho nápisu. Všichni — včetně samotného císaře — ví, že císař je nahý. Tyto nepříjemné důsledky nicméně naznačují, že vyvěšování cedule je pro režim nesmírně důležité. Ve skutečnosti je to tak, že kdyby se jednoho dne všichni zelináři dohodli, posouváme k ontologické nejistotě. To se děje, když se vzdáme víry, že existuje něco takového jako stálá realita za nebo mezi fabrikovanými příběhy. „Post‑truth“ představuje postmoderní pozici: „Vy máte vaše fakta — my máme svá alternativní fakta.“ „Všechno je PR.“ V dnešní době obýváme zdánlivě nekonečné množství dokonalých alternativních realit, z nichž každá má svá vlastní „alternativní fakta“. Pomerantsev popisuje Putinovo Rusko jako svět, v němž nic není pravda — a nikdo si z toho nic nedělá. V recenzi na Nothing is True and Everything is Possible popisuje ukrajinský esejista Jurko Prochasko pravdu jako limit, hraniční čáru, pomezí. Neschopnost rozpoznat pravdu znamená neschopnost rozpoznat hranice. A to, jak píše Prochasko, „nikdy nekončí dobře“.

Sám Derrida věřil v pohostinnost, přátelství, odpuštění. Nebyl to morální nihilista. A přesto se dnes ideje zrozené v kritické citlivosti levice překovaly na zbraně pravice. Filozofie, kterou Derrida konceptualizoval jako přijetí zodpovědnosti, se začala používat k jejímu odmítnutí. Z pohledu historie filozofie vidíme určitou ironii v pohybu postfaktičnosti z Východu na Západ, z Moskvy do Washingtonu. Tady nám samotný Derrida navrhuje řešení: svůj oblíbený koncept pharmakos, starořecké slovo, které může znamenat jak jed, tak lék. Může se ukázat, že východní Evropa se stane pharmakos: zdroj jedu může být také zdrojem protilátky.

Kto vinovat? Čí je to vina? „Obviňování je nezodpovědné,“ odpovídá Ágnes Hellerová. „Měli bychom naopak přijmout zodpovědnost. Musíme přijmout zodpovědnost.“ „Patočka říkával,“ píše Havel v Moci bezmocných, „že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme, musíme přijmout a pochopit tady, teď.“ „Život a historie,“ píše polský filozof Krzysztof Michalski, jeden z Patočkových posledních studentů, „se neodvíjejí nezávisle na naší účasti na nich, jako kolotoč, na který nasedneme a seskočíme podle libosti.“

Što dělať? Co dělat? Patočka trval na tom, že i když nikde neexistuje žádný čistý, jistý význam, který bychom mohli nalézt, jeho hledání je naším úkolem. „Lidé nemohou žít beze smyslu,“ napsal. „Možná že pravda nemusí být k mání, ale můžeme a musíme ji hledat.“ Kołakowski byl také hluboce oddán této myšlence: „Husserl věřil, že hledání jistoty je základním stavebním kamenem evropské kultury, a že kdybychom toto hledání vzdali, vedlo by to ke zničení této kultury.“ Kołakowski dodává: „Husserl měl nejspíš pravdu.“ Věřil, že Husserlovo zanícené hledání absolutní pravdy je nutně odsouzeno k nezdaru: „Problém mostu je nevyřešitelný, logický přechod neexistuje.“ Nehledě na to, naším úkolem je přesto nepřestávat hledat. Vzdát se pravdy znamená vzdát se etiky.

V roce 2008, během jednoho z jejich posledních společných rozhovorů, se Adam Michnik ptá Havla: „Jakou radu byste dnes dal mladému člověku, který by se vás ptal, jak má žít?“

„Základní přikázání,“ odpověděl Havel. „Žij v pravdě.“

Z angličtiny přeložila Anna Krýsová. Esej původně vyšel v listopadu 2017 v internetovém magazínu Eurozine jako součást projektu Dezinformace a demokracie.